Hanka Michopulu

Tuhle kuchařku jsem napsala proto, abych vám pomohla co nejlíp si užívat života – vašeho života. Aby vám vaření zvedalo sebevědomí a jídlo náladu. Ten, kdo jí špatné jídlo, totiž nikdy nemůže být úplně šťastný. Jestli chcete mít doma pohodu, jestli se vůbec někde chcete cítit doma, vařte.

V minulých letech to spousta z nás s prací dost přepískla. Prostě jsme to se vším, co bylo potřeba stihnout a zařídit, hodně přehnali. Na složité recepty nebyl čas, jednoduché jsme trochu přezírali, a tak jsme si ze žaludků udělali koše na odpadky.
Vím, o čem mluvím.

DOMOV NA PAPÍŘE

Když jsem pracovala jako šéfredaktorka časopisu o jídle, vtipkovala jsem, že se hlavně nesmí provalit, jak se ve skutečnosti stravuji: porady a schůzky přetínaly obědy z KFC nebo McDonalda, v lepší dny nudle donesené z čínského bufetu. Odpoledne jsme si dávali kolektivní čokoládovou injekci na přežití do večera a celou tuhle parádu zapíjeli vodou z firemního barelu. Pozvánky na ochutnávky vín a recepce jsem házela do koše společně s obaly od fastfoodů –uzávěrka byla svatá. Nijak zvlášť jsem se ale nelitovala. Většina zaměstnaných lidí žije takhle. Dokud se nám na obličeji neudělají boláky z kurdějí, jedeme dál!

Horší to bylo s fotkami domácího jídla a maily čtenářů, kteří psali, že teď mají doma díky časopisu skvělou atmosféru. Zažívali všechno, co jsem před nasednutím na kariérový kolotoč stihla zažít já: dělali si moji celerovou remuládu, moje brownies i mou vepřovou pečeni. Záviděla jsem jim a večer doma házela na stůl všechno, co jde koupit hotové v supermarketu, u pumpy nebo restauraci a rychle ohřát (jsem v této disciplíně vážně dost dobrá). Následkem toho jsem strhla knoflíku mikrovlnky, takže musela během půl roku dvakrát do opravny. Ani na tom mně nic mimořádného nepřipadalo, čas přece šetříme všichni.

ZPÁTKY DO KUCHYNĚ

Abych udělala radost svým dětem, dvojčatům, oznámila jsem jim, že jim na jejich 5. narozeniny upeču dva dorty. Každé z nich jiný! Chvilku na mě nevěřícně zíraly a pak se mně jedna zeptala, zdali to vůbec umím. Druhá přispěchala s konstruktivním návrhem, aby dorty upekla babička, ta se přece v pečení skvěle vyzná. Dva roky pracovního sprintu znamenaly v dětském mozečku věčnost. Ne-pamatovaly si, jak jsem to kdysi v kuchyni roztáčela naplno: skoro každý den, pro všechny a se všemi, kdo byli zrovna pod mou střechou. Tenkrát jsem se rozhodla, že se na čas vrátím od redakčního počítače zpátky tam, kde je život. Do svojí vlastní kuchyně.

ŽIVOT ZAČÍNÁ

Udělala jsem to. Vyskočila jsem z pracovního kolotoče, trochu se nadechla, vzala do ruky vařečku – a osud si zavtipkoval: Děti onemocněly a dostaly přísnou dietu. Doktoři ji odhadovali na měsíce, pak se ukázalo, že půjde spíš o roky, a já tudíž mohla zapomenout nejenom na svou práci, ale bohužel i na jakoukoli jinou práci mimo domov.

Byla tu ale i šance. Mohla jsem začít pracovat na kuchařce pro lidi, kterým chybí opravdové domácí jídlo, ale přitom pracují a žijí v české realitě třetího tisíciletí. Potřebují nové recepty a nové nápady: všechno ovšem musí být dobré, jednoduché, pořádně vyzkoušené a z dostupných ingrediencí.

Jíst dobré jídlo je pravděpodobně nejsnadnější a nejrychlejší způsob, jak změnit svůj život. Za dvě hodiny z hořkého dne uděláte sladký. Je to způsob, jak z místa, kam chodíte přespávat, udělat domov a jak dokázat lásku někomu, na koho vám v poslední době moc času nezbývá. Taky je to zábava. Vzrušení, zážitky, pohoda, relaxace. Jistota a opora.

Bůhví, kam všude vás vaše vaření zavede…

Pro mě bylo cestou zpátky domů.